Webové stránky věnované zaniklé hornické osadě na předměstí Ostravy. Osada vznikla jako zaměstnanecká kolonie horníků a techniků dolu Odra. Důl i osada se rozkládaly na pravém břehu Odry pod bobrovnickým kopcem. Přes řeku sousedila osada s obcí Lhotka (Lihotka), z druhé strany s přívozskou částí - Přednádražím. Oderka zanikla v osmdesátých letech 20. století. Dnes se na jejím místě rozkládá ostravská centrální čistírna odpadích vod. Kolonie měla naprosto specifický ráz. Ani ne tak tím, jak byla kolonie postavena, takových kolonií společnost Báňská a hutní ostatně postavila více, ale způsobem života v ní. Soudržností lidí, která trvá dodnes.
Osada měla 5 řad jednopatrových domů, vlastní školu, obchod, řeznický krám, lékaře i knihovnu. V nadšených budovatelských poválečných letech byl brigádnicky postaven kulturní dům. V domech horníků bylo osm jednotek s jednopokojovými byty. Nebyl to sice žádný komfort, ale vlastníci dolu dali také svým zaměstnancům možnost mít své zahrádky a políčka. Pro chov hospodářských zvířat (drůbeže i prasat) měli k dispozici potřebné hospodářské prostory.

Jak bylo na Oderce

Dnešní Oderka, to jsou především vzpomínky. Ti, kteří zde prožili své dětství potvrdí, že pro děcka to byl ráj na který se nezapomíná. Zde přinášíme vzpomínky těch, kterým Oderka navždy přirostla k srdci.
Jak na Oderku vzpomíná Petr Mysliveček
Jsem rád, že jsem narazil na Vaše stránky. I když nejsem Oderák :-), přesto mám na Oderku krásné vzpomínky, které jsou naštěstí aspoň v hlavě stále živé. Jsem vnuk Boženy a Františka Lehnerových, kteří podle mých vzpomínek bydleli v první řadě hned při příjezdu na Oderku. Moje vzpomínky se datují z let cca 1974 až 1982? kdy jsem tam jedil k babičce a dědovi. Dodnes si pamatuju potraviny hned na začátku, vedle kterých snad rostly višně či třešně, parčík, ve kterém bylo pískoviště a dokonnce i situaci kdy si na pískoviští hrály děti s černo-zlutým naklaďakem-bagrem :-) , nebo zeleneou verandu na konci-rohu první řady, kde se ulice stáčela doprava a kde kousek dál snad byla školka, kde za plotem byly barevné pneumatiky napůl v zemi. Nebo pro mne tehdy a v mých vzpomínkách obrovský hučíci splav, který byl zřejmě kousek od areálu dolu. Dodnes cítím vůni starých domů, jejich chodeb s kamennými "snad točitými schody" kde byla cítit příměs uhlí, protože se tam nosilo uhlí i na topení, nebo vůni zahrádek v zadních dvorcích, kde měla babička vždy houpací síť, a kam jsme chodili po ránu na čerstvé jahody na zahrádku. Dodnes si vybavuji jejich chuť. Nebo na vyjížďky s dědou na kole, kdy mne na "Esce" vozil na sedátku i nosičem vzadu, a kdy jsme jezdili až na okraj Oderky, kde pod cestou protékala nějaká temná voda do rákosí. Tady jsem se vždy jako dítě trochu bál, tak jsem to vždy otáčeli, a vraceli se zpět :-) Také si vybavuji hučení někde za stromypřes cestu před první řadou. Vždycky mne zajímalo, co to tam za těmi stromi hučí, co tam je, jednou jsem se i s někým snad vydal tím směrem, a snažil se projít tím lesíkem, abych viděl co tam je :-) "zřejmě tam byly nějaké důlní práce, zase na tolik historii a místní mapu Oderky neznám. Jsou to jen kusé ale velmi živé a intenzivní vzpominky na dětství, kdy mi bylo cca 4-6let, a kdy jsem tam jezdili za babičkou a dědou z Vizovic u Zlína. Je to snad tím, že vlastně na žádné z míst (krom Poruby, 8 obvod), kde kde babička i mamka bydleli, se nemáme kam vracet a vzpomínat. Zde jen krátce odbočkím, původně pocházela rodina z Leskovce, který je dnes zatopený nádrží Slezská Harta, poté bydleli v Bruntále, kde na místě jejich domu stojí nákupní centrum, a pak Oderka, kde je dnes čistička odpadních vod. Tak snad proto jsou a zůstaly vzpomínky stále živé. Snad vyjde čas na setkání Oderáků, kde bych se rád zastavil. Nebudu mít moc co nabídnout, ale snad budou mít lidé nějaké dobové fotografie a mé vzpomínky ještě více ožijí. Děkuji, že nezapomínáte na historii, byť relativně nedávnou..
Nejnovějším příspěvkem k poznání života na Oderce jsou vzpomínky pana Jaromíra Goje. Velmi mu za ně děkujeme.
Jmenuji se Jaromír Goj a narodil jsem se 27.7.1940 v hornické kolonii, osada Odra, Na náspu 154/681 v rodině Ferdinanda Goje, svářeče na dole Odra a Marie Gojové, v domácnosti, jako prvorozený syn. Za tři roky se narodila moje sestra Jiřina. Maminka byla oderská rodačka a otec z Přívozu.
Byla válka a já si pamatuju jen útržky času, jako třeba útěky do sklepa, když byl vyhlášen letecký poplach. Hezčí už jsou vzpomínky na společné Mikuláše a Vánoce, kdy se sešla celá široká rodina. Peněz opravdu nebylo mnoho, ale protože otec nepil ani nekouřil, nějaký ten dárek se našel vždycky.
Chodil jsem do mateřské školky, která byla v zadním traktu obecné školy a dodnes si pamatuji na paní učitelkou Matouškovou.
Když v dubnu roku 1945 se přiblížila k Ostravě fronta, zajistili naši otcové u vedení závodu možnost úkrytu v prvním patře dolu Odra, které již bylo vytěženo. Dolů jsme sjeli normální klecí. V podzemí bylo hodně šero, ale jistota, že přežijeme případný zásah byla nesrovnatelně větší než když jsme byli zalezlí ve sklepech. Když jsme po třech nebo čtyřech dnech měli vyfárat nahoru nebyl elektrický proud, tudíž klec nejela. Nezbývalo než vylézt po žebřících téměř stometrovou výšku. Pro nás to bylo i veliké dobrodružství, ne už tak velké pro naše maminky. Všechno ale dopadlo dobře a my se dostali bez větších problémů nahoru. Za několik hodin po našem výstupu se objevila nákladní auta s ruskými vojáky. Hráli na různé hudební nástroje a já na ně mával, jeden z nich, který hrál na mandolínu hodil nástroj mým směrem a zavolal „igrej!“. Mandolína pád přežila s prasklým břichem.Tatínek nástroj opravil a tak jsme si doma mnoho let všichni brnkali. Po určité době se začali objevovat různí uprchlíci, zajatci a  tuláci, kteří se chtěli nějak uživit. Byli to Poláci, Němci, Rosové, Slováci, ale také Češi. Rodiče se nás snažili od nich ne vždy úspěšně izolovat a tak jsem často přišel domů s výrazem, který se  mamince vůbec nelíbil a nazývala je škaredými německými slovy Naštěstí tato situace trvala jen několik měsíců a v podsj- vyšuměla sama. Trapná příhoda se ale stala, když se do našeho domu přistěhovala rodina ze Slovenska. V domě chovala jedna obyvatelka slepice a měla velmi zlého kohouta, který napadal kolemjdoucí lidi. Jednou ten kohout napadl moji sestru a já v hrůze volal na maminku tak, jak mi zobák narostl a jak se v kolonii normálně kohoutovi říkalo. „Mami, Cholevův kokot klove Jiřinku!" Po nějaké době se ta paní ze Slovenska ptala mé maminky jestli jí nevadí, že tak malý kluk mluví tak sprostě. I když jí to maminka vysvětlila, že se u nás běžně říká kohoutovi kokot nemohla si na to zvyknout.
Chtěl bych se teď trošku podrobněji věnovat Oderce jako takové a jejímu blízkému okolí. Ke kolonii byla příjezdová cesta od kláštera na Palackého ulici, kolem měšťanské školy, kde všichni oderáci končili svoje základní vzdělání. Naproti měšťanské školy byl přístup k železo-dřevěnému mostu pro pěší, který vedl přes koleje k hlavnímu vlakovému nádraží. Od mostu na Oděrku to trvalo pěšky asi 30 minut. Autobus začal jezdit na Oděrku až někdy kolem roku 1951, proto jsme si tuto trasu mockrát prošlápli tam i zpět, v létě i v zimě. Občas jsme si cestu usnadňovali na stupátku poštovního vozu taženého koněm. Místo tam samozřejmě bylo nanejvýš pro tři a tak ti na které se nedostalo, křičeli na pošťáka "za vozem!". Jeho reakce byla švihnutí bičem přes vůz dozadu a mnohdy z toho byla na zádech pořádná klobása. Od měšťanky vedla cesta kolem přednádraží. To byla kolonie zděných tříposchoďových baráků, kde bydleli zaměstnance žellezniční dráhy.  Naproti byla restaurace "U Frajera" a za ní se cesta zatáčela doprava. Po její pravé straně stála vilka, kde bydlel pan Štěpánek, který všem okolo spravoval boty. Za jeho vilkou byla políčka se zeleninou a my tomu říkali U Bulharů. Jestli to opravdu Bulhaři byli, to nevím. Přes cestu byly louky, kde se kolem r. 1950 začala stavět sazovna, která stačila za stálého větru zlikvidovat vilu i Bulhary. Dále cesta pokračovala ke kříži a u něj vpravo byla odbočka - prašná cesta, která se oficiálně jmenovala Slovenská, ale pro nás to byla vždycky jen Hřbitovní, protože kolem hřbitova opravdu vedla. Těsně před hřbitovem bylo zahradnictví „Gadlina“ a cesta dál pokračovala až k petřkovickému mostu. U kříže byl statek pana Šimečka. Víc atraktivní než jeho koně byla jeho žena. Té se podařilo díky své obezitě utajit až do porodu těhotenství před zraky Oderaček. Vedle statku byl holič a kousek od něj pod úrovní cesty stál utopený domeček, kde bydleli Knězkovi. Několik desítek metrů tekl smradlavý „černý potok“. Byla to hnusná černá strouha, která se táhla přes pole, kolem fotbalového hřiště k mariánskohorské Petrolejce. Obsahovala tolik různých chemikálií a hořlavin, že právě za hřištěm několikrát hořela. Prvním poschoďovým barákem byl takzvaný Rosenblum, kde byly později přemístěny potraviny, mlékárna, zelenina a řezník. Nahoře by byty. Říkalo se tomu u žida, i když bývalí majitelé zahynuli v koncentračním táboře. Přes cestu byl násep z haldoviny, kde naši rodiče zasadili stromky a keře a kde po čase vyrostl hezký park. Do kolonie samotné se vcházelo vzrostlou kaštanovou alejí kolem cesty, ale stromy byly i mezi jednotlivými řadami, kterých bylo pět. První řada měla domy čtyři a školu, ostatní pět až sedm. Rozdělovala je široká prašná ulice, která se podle toho také pojmenovala „Široká". Na jejím začátku byla autobusová zastávka a trafika, což bylo království paní Pokorné. Domy byly všechny cihlové, jednoposchoďové. Nahoře i dole byly čtyři jednopokojové byty a na čelní straně byly po celé délce pavlače, my jim říkali verandy. Sloužily jako příchod ke krajovým bytům a k záchodům které byly na každé straně po dvou pro každý byt zvlášť. Byly to suché záchody, které se musely po použití opláchnout kbelíkem vody. Oderka neměla kanalizaci. Každý dům měl na obou stranách septik, který se musel po naplnění vyčerpat. Horní verandy měly podlahy betonové a dolní dřevěné. Sklepní a půdní prostory byly rovnoměrně rozděleny pro každý byt. Voda byla pro všechny byty společná a kohoutek byl na verandě, až hodně později byla voda rozvedená do každého bytu. Před každým domem byla hospodářská budova - šopka. Byly to cihlové nízké stavby, kde mohl každý, a téměř každý to využíval, chovat hospodářská zvířata. Za nimi měl každý malinkou zahrádečku. Jinak bylo možné si pronajmout i kus pozemku v okolí kolonie. Pamatuji si, že tam někteří pěstovali i obilí, které se potom mlátilo cepy na dvorku mezi domem a šopkou. Mezi jednotlivými řadami byly koleje pro dovoz deputátního uhlí a dřeva pro zaměstnance šachty. Vozila je úzkokolejná dieselová důlní lokomotivka. U školy se cesta stáčela doprava směrem k šachtě. Rovně přes úzkokolejnou dráhu se mohlo dojít břízovou alejí po prašné cestě na místní škvárové  fotbalové
hřiště. Tam jsem si chodíval často hrávat, ale sportovně jsem se nezapojil. Zkusil jsem to jenom jednou, ale tatínek se to dozvěděl a další činnost mi zakázal. Jaké měl k tomu důvody dodnes přesně nevím. Snad jen tolik, že byl sokol a mezi těmi organizacemi byla pravděpodobně určitá rivalita. Na hřišti se mimo fotbalu odehrávaly i jiné aktivity. Konaly se tam každoročně oslavy kácení máje, byl tam betonový taneční parket, kuželna, v budově fotbalových šaten se hrál ping-pong a v pozdější době se na části hřiště vytvořilo kluziště. Bylo sice bez mantinelů, ale přesto se tam hrál hokej. Samozřejmě, že jsem se chodil dívat na fotbalové I zápasy a trochu záviděl těm, kteří se mohli aktivně podílet a zúčastňovat se. Takový Vilém Závalský byl pro nás kluky takový malý „pán Bůh“ a zvlášť, když potom začal kopat za Baník. Uměl dát dokonce gól přímo z rohového kopu.
Škola jako taková byla kapitola sama pro sebe. Byla to pětitřídka pod vedením pana ředitele Červinky a jeho ženy. Občas  nás oba učili a my je všichni milovali. Pan ředitel nám hezky vyprávěl a občas nám řekl, abychom položili hlavy na lavice a představovali si to, o čem nám zrovna povídal. Využíval této situace k tomu, aby si mohl tajně loknout z placačky. Bylo to i veřejným tajemstvím, ale nikdo nikdy nic neviděl! Učebnice jak je znají dnešní děti neexistovaly. Byly to takové volně ložené papíry s natisknutým textem podle toho, co jsme zrovna probírali. Psali I jsme na tabulky kamíčkem, nebo na volných stránkách starých volebních lístků. Normální učebnice se objevily asi tak ve třetí třídě. Později jsem se dověděl od své maminky, že stejnou praxi prováděl pan ředitel Červinka už v době, kdy učil i jí. Z ostatních učitelů si matně vzpomínám jen na paní učitelku Kokešovou a učitele Havlíčka. Zato na školníka Šimčiska jsem nezapomněl velmi přísný a my se podle toho chovali. Každý den stál ve školním vstupu a nepřipustil, aby se někdo nepřezul. Když to bylo nutné padl i pohlavek. V části sklepa s bočním vchodem od prvého domu v první řadě byla jídelna a kuchyně, kde se pro nás vařilo Tam kralovala paní Juštíková. Některé maminky jí chodily pomáhat včetně té mojí. Z druhé strany školní budovy byl ve sklepní prostoře obchod, kde byl i mandl na prádlo. Byla to taková obrovská dřevěná bedna něčím těžkým naplněná a pohybovala tam a zpět na ruční pohon klikou. Vedlejší obchod byl řezník Prostory těchto prodejen však byly každoročně nejméně jednou zatopeny při povodních a tak byly přemístěny do domu, U žida. (Pozn: Byl poněkud výše a tak obchod zaplavován nebyl. Ovšem sklepy v něm byly zaplavovány také.)  V zadním traktu školy v prvním patře byla mateřská školka. K ní patřilo takové malé hřiště, kde bylo pískoviště a prolézačky s nezbytnou houpačkou.
Další budova byla přízemní a velice často měnila svůj účel. Sloužila jako garáž, řeznictví, pekárna a hasičská zbrojnice.
Lépe vybavené byty měli obyvatelé další budovy, které jsme  říkali štajgerhaus. Byla dvouposchoďová a byty tam byly dvou a třípokojové, voda byla v každém bytě a bydleli tam úředníci. Přes cestu měli velké zahrádky, které byly ukončeny lesíkem, který byl  součástí fotbalového hřiště. Poslední budovou uzavřeného  komplexu kolonie byla dvouposchoďová budova, která sloužila jako ubytovna hornickým brigádníkům z dolu Odra. Pro nás to byla vždy jen kasárna. V jedné místnosti jich bydlelo s velmi skromným , vybavením šest až osm. Ve sklepní části byla jídelna a kuchyně, včetně jakési kantýny. Brigádníci byli z různých částí republiky tudíž i různých povah a tak se tam děly mnohdy různé hádky, které končily často i pořádnou pranicí. Já si vzpomínám na jednoho z nich. Byl to liliput, prý úžasně silný a ten když se opil, sedl na schody a začal plakat, při tom zpíval písničku „Na podzim, když kvetou jiřiny“. Byl kdysi zaměstnán u cirkusu, kde se zamiloval do nějaké artistky a ta se zabila. Nikdo mu neřekl jinak než Toníček. Tahle ubytovna fungovala ještě v roce 1962, když jsem já odcházel z Oderky a nejen to. Byly postaveny ještě ubytovny dvě. Jedna za trafikou a druhá kousek od měšťanky na Palackého.
Za pátou řadou byly louky a po válce tam byla spousta kráterů po bombách a granátech. Z toho se dá snadno usoudit, jak blízko jsme byli katastrofě, když jsme při náletech byli schováni ve sklepě domu, který měl všechny stropy a podlahy dřevěné.
Dále už byl tak trochu jiný svět, alespoň z našeho pohledu. Stály tam čtyři vily, kde bydlela elita dolu. Ploty byly kovové, ozdobné, vnitřní plochy osázené ozdobnými keři, vzadu za vilami tenisový kurt, každý měl velkou oplocenou zahradu. Později byla v jedné z vil zřízena ošetřovna pod dohledem dr. Chovance. Přes cestu oproti vil byla dvě sokolská hřiště. Staré  bylo travnaté a utopené v cca 2-metrových bariérách, kde jsme chodili v zimě lyžovat a sáňkovat. Hned vedle bylo hřiště nové, kde byla zděná budova a tady se pořádaly různé sokolské akce - cvičení nebo slavnosti. Tady měl můj otec své nemalé aktivity až do doby, kdy byl sokol zrušen.
Za vilami se cesta mírně stáčela doleva přes mostíky k šachetní bráně, kde končila. Dál se mohlo po ušlapaném chodníčku k řece Odře a dále pak přes dřevěný mostek do Lhotky na Prajsku stranu. Most musel být čas od času obnoven podle toho, jak silná byla povodeň. Před areálem šachty byly tři rybníky, kde se v létě chytaly ryby a v zimě se chodilo bruslit. Také v areálu šachty byly myslím dva byty. Na volném prostranství vedle vstupní brány šachty se asi kolem roku 1950-51 začal stavět svépomocí všech Oderáků na tehdejší poměry velký a dobře vybavený kulturní dům Byly tam prostory velkého tanečního sálu s divadelním jevištěm, restaurací, sociálním zařízením, místností pro kulečník, fotokomorou a v neposlední řadě velká knihovna, kde vládl můj otec. U šachetní brány měl později konečnou stanici autobus číslo 29. Vzadu za šachtou vedla na důl Šverma v Mariánských Horách visutá lanovka, na které se ve výklopných vozících převáželo uhlí. To bylo pro nás kluky velké lákadlo, protože dost velký kus vedla dráha těsně nad zemí a nebyla vůbec nijak zabezpečená. Když jsem u těch pro nás kluky lákadel, tak dalším byly dvě obrovité červené haldy. Tam vedly až nahoru koleje, kde se vysypávala hlušina po vytěžení, ale ta obsahovala ještě část uhelného prachu a i zbytky uhlí, které vlivem vlhka a tlaku podléhalo samovznícení. Protože oheň neměl dostatek kyslíku pro hoření, uhelná hmota jenom tlela a šedivá barva haldy se pomalu měnila na cihlově červenou. Všude byl cítit sirný zápach, místy se z haldy kouřilo a na kamenech se tvořil nažloutlý sirný kyz. Nevím, co na tom bylo pravdy, ale hovořilo se, že se měl někdo dokonce propadnout dovnitř haldy. To všechno nás kluky velmi lákalo a když ještě po roce 1948 si mezi haldami lidové milice udělaly ostrou střelnici pro lehké pěchotní zbraně, nebylo v silách rodičů nás uhlídat. Po střelbách jsme chodili sbírat prázdné nábojnice a samozřejmě taky zkoušeli výstupy na haldy samotné.
Život po válce se v kolonii lišil od dob dřívějších a to hlavně tím, že v každém bytě už bydlela jen jedna rodina, ale moc dobře jsme se také neměli. Jídlo ale i oblečení bylo na lístky nebo body, více se ale dalo sehnat na černém trhu. Krátce po válce jsme si mohli přilepšit z mezinárodní organizace URNA. Zboží dovážel pan  Jurča, který bydlel v našem domě a jeho žena si v bytě udělala prodejnu. Moc dlouho to ale netrvalo.
Odpad z domácností, hlavně popel z kamen byl skladován v popelářích. Byly to dřevěné bedny rozměrů cca 2,5 x 1,5 x 1,5 metru a přední čelo bylo výklopné. Když byla popelnice plná, lopatami se odpad naložil na koňský povoz nebo korbu nákladního auta. Také tam se dalo ledacos zajímavého najít a na to doplatil šestiletý Jenda Ševčík. Našel nevybuchlý granát a po manipulaci sním došlo k výbuchu a utrhlo mu to obě nohy, které mu byly obě úplně celé amputovány. Pohyboval se po rukou a místo kalhot seděl v jakémsi koženém pytli. Přestože neměl nohy, velmi dobře plaval v Odře, kde jsme se chodívali koupat a plavit sedlákům ze Lhotky koně. To však bylo jen do doby, kdy začaly plavat po řece koláče sražené špíny údajně z nové čističky v Třebovicích.
Každý rok minimálně jednou zatopila kolonii velká voda. Vyznačovala se hlavně tím, že se vše událo vždy velmi rychle. Během jedné hodiny byla voda do výšky dolních verand, což bylo zhruba metr a půl až dva metry. Jistě, že se to očekávalo a musely být předem učiněny nějaké přípravy jako vynést ze sklepa co nebylo dobré nechat utopit, nanosit dostatek uhlí a dřeva na topení, a brambory a zeleninu, aby bylo co vařit. Když přišla zpráva od hasičů, kteří hlídkovali u Odry, že se protrhla nějaká část hráze, přišla chvíle na evakuaci zvířat. Všude na verandách byly bedny se slepicemi, králíky, kachnami a husami, nechyběly ani kozy a ovce. Když bylo nutné, sousedi pomáhali vynášet nahoru i prasata.
Velkou kuriositou bylo, když v druhé řadě měl pan Kotrhonz na verandě dokonce krávu. Celá Ostrava se na nás jezdila dívat, ale místní lidi si z toho moc nedělali. Hasiči na vorech jezdili dům od domu s prodavačkami z potravin, nakupovalo se, kdo měl po ruce něco co plavalo a na čem se dalo jezdit ten jezdil. Bylo vidět různé prámy, vaštroky,  plechové vany, dokonce i skříň se dala použít. Jen kolem páté řady bylo třeba být velmi opatrný, protože tam už byl velmi silný proud. Byly známy případy, že neopatrného Robinsona odchytli až hasiči na Perunu, pokud vím nikdy se nestala žádná tragédie. Pro nás děti bylo velmi fajn to, že jsme nemuseli chodit do školy. Do tří čtyř dnů ale voda opadla a ukázala se ta horší stránka povodně. Když se člověk zamyslí nad zředěnými septiky, odpadu z popeláků, hnoje z šopek a to, co voda přinesla, bylo co uklízet. A ten smrad! Ze sklepů voda neměla kam vytéct, tak se musela vyčerpat. Sklepy pak vysychaly hodně dlouho po tom, co všechno ostatní bylo společnými silami uklizeno.
Velkým problémem pro ženy bylo praní prádla. Pralo se v neckách na valše. Hodně se jim ulehčilo, když se postavila u třetí  řady prádelna, kde byly bubnové pračky, ždímačky a velké kotle na vyvařování prádla. Ale i přesto den prádla znamenal těžkou dřinu. Nepralo se totiž jen prádlo, ale i tepichy, tkané z různých druhů na pásky nastříhaných tkanin a ty po namočení ve vodě vážily hezkých pár desítek kilogramů. Pochopitelně jsme také využívali situace a mohli jsme se podle libosti vykoupat v teplé vodě. Potom ještě následovalo naložení mokrého prádla a ostatního vybavení na vozík, v zimě na sáně a cesta domů z následným vynešením těžkého nákladu domů. Přesto jsem nikdy neslyšel jediné slovo maminky o únavě. Co se koupání týkalo, tak tomu bylo vždy v sobotu, kdy otec snesl z půdy velkou plechovou vanu, na kamnech se ve velikém hrnci ohřívala voda a my se koupali v pořadí určeném maminkou v jedné vodě všichni. Vždycky se jenom posbírala plovoucí nečistota z hladiny a dolila se další teplá voda. Jinak jsem byl každý den umyt ve stoje v lavoru hodně teplé vody rýžovým kartáčem. Tenkrát byla ještě Ostrava opravdu černá a když jsem běhal celý den jen tak v trenýrkách a naboso, často jsem se domů vracel i v sukni, vůbec jsem si barvou těla nezadal správě vyfáraným horníkem. Byl to vždycky horor pro maminku i pro mne. Jako největší potupu jsem ale cítil, když mi máti utřela obličej hadrem na nádobí.
Volný čas, tudíž i hry, se nedají ani v nejmenším přirovnat k dnešku. Hrávali jsme kuličky, školku se sklápěcím nožíkem- rybičkou, školku se švihadlem, vyvolávanou, na schovávanou, na raubry a policajty, fotbálek s puckou, pořádali jsme závody ve střílení z praku, závody ve slalomu mezi brankami s obručí (ráfkem) jízdního kola, který jsme poháněli kouskem klacíku a později jsme pořádali turnaje ve hře hlavičky s tenisákem. Tato hra zaujala i starší ročníky, včetně některých tatínků a mnozí se k nám přidávali. Když si člověk dá dohromady všudypřítomný černý prach a pot, jistě si dovede představit, jak jsme všichni vypadali. Tenhle problém se už řešil lépe, protože po zavedení vodovodu do každého bytu, si myslím všichni z komory, která byla v každém bytě udělali koupelnu a opravdovou vanou a lázeňskými kamny. Prostě se zatopilo a za necelou hodinku jsme už zase byli k rozeznání. Jeden z větších problémů však nastal, když pár dní pršelo a nešlo jít ven. To jsme se museli spokojit s verandou, která byla asi metr dvacet široká a deset až dvanáct metrů dlouhá. Tam jsme se museli umístit a když se vezme do úvahu počet dětí, různá pohlaví a tím i zájmy a v neposlední řadě věkové rozdíly, nebyla to mnohdy snadná řešení. Kolikrát došlo na slzy buďto z rozhořčeni nebo dokonce bolestí nebo ponížení po přesně mířené facce od některého z rodičů, když pohár trpělivosti u nich přetekl. Když ale zase vysvitlo sluníčko, na všechno se zapomnělo.
Za šachtou se těžil štěrk v místech, kde nyní stojí chemička a protože v Odře se už koupat nedalo jak pro její znečištění, tak proto, že byla regulována a měla vysoké břehy a silný proud, začali jsme využívat ke koupání právě tyto bagroviska. Toho využívala i velká část obyvatel Přívozu a Mariánských Hor. Byli jsme považováni za takovou rekreační oblast Ostravy.
Protože jsem se nemohl zúčastňovat dění v oderském fotbalu, začal jsem hrát českou házenou v DTJ Přívoz u kláštera, potom vojna a pak jsem se oženil a z Oderky se odstěhoval. Moje kontakty s Oderkou se omezily na návštěvy rodičů, kteří hlídali moje dcery. To už ale nebyla ta kolonie jak jsem jí znal z dětství. Mnohé byty byly prázdné, velmi mnoho obyvatel jsem neznal, ze školy bylo nějaké učiliště, z hornických ubytoven různé výrobny a lisovny.
Co mě ale nikdy nenapadlo, že zažiju labutí píseň kolonie. Po zrušení čistírny odpadních vod v Třebovicích, kde jsem byl zaměstnán, jsem přešel do provozu nové čistírny, která se budovala v prostoru kolonie. Viděl jsem likvidaci domů, cest, hřiště a poslední byl srovnán se zemí kulturní dům, který stejně ale neplnil svou funkci. V jeho prostorách byla nějaká galvanovna. Není hezký pohledná umírání a já viděl svou kolonii umírat a nedobře pro mne - na to se nedá zapomenout. Zmizely cesty, těžní věž, červené haldy i fotbalové hřiště.
Čas ale všechno zahojil a moc si vážím toho, že se Oderáci scházejí přesto, že jsme se rozprskli po celé republice a i mimo ní. Zato je třeba poděkovat hlavně Emilovi Hlaváčovi, který toto setkáni jednou do roka svolá a zařídí do detailů všechno, co k tomu patří. Je nám tam vždycky moc dobře. Můžeme si zavzpomínat, zatancovat i zazpívat. Odcházím vždycky velmi spokojený. Ještě jednou, Emile, díky.
 
V Ostravě leden 2010

                                                        

Vzpomínky Táni Lietavové (převzato ze serveru ostravaci.cz)
23.07.2007

Ostrava kolonie Odra
Osada Odra byla havířská kolonie v Ostravě Přívoze na konci trasy autobusu č.29. Byla obklopena haldami a kousek za ní tekla řeka Odra. Když se projelo kolem sazovny, stál po pravé straně silnice Šimečkův ,,ranč'',dále pak projela dvacetdevítka přes černý potok s jeho typickou ,,vůní'' a už vjížděla do kolonie. Projela kolem Konzumu, kam jsme chodili nakupovat, hned vedle bylo řeznictví a svého času i mlékárna, následoval park a invalidovna. Celá osada byla postavena z cihlových pavlačových domů, které byly seřazeny do pěti řad. Všechny byly navlas stejné, do bytů se procházelo malou síní přes kuchyň do světnice.
Ostrava kolonie Odra
Záchody byly na pavlači. Všechny řady lemovaly nádherné, vzrostlé kaštany. Jaro tam bývalo nejkrásnější, ty kvetoucí kaštany, v parku třešně sakury a všude kolem zlatý déšť. Nevím, kdy byla osada postavena, ale má babička se v ní narodila roku 1914. Když se vdala, přesídlila jen z páté řady do první, kde dostal dědeček byt, protože pracoval na dole Odra, které tyto byty patřily. Kolonie měla i domy pro úředníky tzv. ,,štajgerhausy''No a směrem k rybníkům stály už jen vilky,
Ostrava kolonie Odra
ve kterých bydlel třeba pan doktor a bývalí důlní ůředníci. Bylo tam i krásné fotbalové hřiště uprostřed lesíka, které proti větru chránily vysoké topoly. Na okraji stála dřevěná bouda plná dřevěných pilin, kterými se hriště lajnovalo. Kousek dále zase bývalá kuželkářská dráha s šatnami pro fotbalisty. Vše bylo postaveno z dřevěných desek, které pomalu tlely a vydávaly zvláštní nezapomenutelný odér, uprostřed tomu
vévodil starý kulečníkový stůl. Na konci onoho lesíka, hned u silnice stály za plotem zahrádky jako dlaň. Ještě dneska slyším vrzavý zvuk pohybující se branky, když jsem tam běžela za babičkou. I před domy byly maličké zahrádečky a hlavně šopky na různé harampádí či domácí zvířátka. Když hodně pršelo, Odra se vylila ze břehů a zaplavila kolonii vodou, sklepy byly zatopeny po strop a v posledních řadách měli nájemníci vodu i v bytech. No a to jsme potom nasedli do necek nebo si vytvořili provizorní vory a plavili se mezi domy jako v Benátkách.
Ostrava kolonie Odra
Svého času nás také přezdívali ,,uhlobaroni"  to když nákladní auta zavážela haldy a na šachtě byla nějaká porucha v prádle, tak náklaďáky byly přeplněny uhlím. Měli jsme s řidiči náklaďáků tichou dohodu, když měli na korbě místo kamení uhlí, vždycky dlouze zatroubili a lidé brali káry, staré kočárky a mazali na haldu sbírat kusy uhlí.Měli jsme sklepy přeplněny a někteří je i prodávali. Byla tam knihovna, lékař, veřejná prádelna, školka a v neposlední řadě i agitační středisko, kde při slavnostních příležitostech statečně
Ostrava kolonie Odra
vyhrávalo duo zvané,,Cintlerboys''kdy starý pan Cintler tahal heligonku a paní Cintlerová vší silou bušila do bubnu.Řady cihlových domů, konzum, haldy, staré kasárny, brigádnický dům, hřiště, štajgerhaus, vilky, rybníky i důl Odra je pryč, na jejich místě vyrostla čistírna odpadních vod a nic už nepřipomíná, že tady kdysi byla.

Snad všemi, co tady kdy žili, tak milovaná ODERKA.....

 
Dominantou Oderky byly dvě haldy, vzdálené od osady cca 1 km. Obě vyrostly do přibližně stometrové výše z hlušiny a odpadu z uhelného prádla. Z dálky připomínaly sopky a myslím, že právě ostravské sopky se jim říkalo. A jako ze sopek se z nich i kouřilo. Tlak kamení způsobil samovznícení zbytků uhlí a síry, která pak na několika místech kondenzovala v podobě sirného květu. Z hald naše maminky neměly žádnou radost, neboť se z nich vydatně prášilo a prach vítr zanášel převážně na Oderku.. Ale i tak byly haldy součástí našich dětských dobroodružství. Těsně vedle šachty byly tři rybníky, ve dvou z nich se daly chytat ryby  - ovšem jen na povolenku, kterou jsme jako děcka ovšem nepotřebovaly, neboť jsme měly místo ní rychlé nohy. A bylo u nich krásné posezení, protože byly lemovány břízami, vrbami a jinou vegetací. Účel třetího rybníka mi není znám. Snad měl jen shromažďovat povrchovou vodu. 
Byla tu ještě jedna dominanta. :-(  Napůl cesty na Přednádraží vyrostla v padesátých letech podivná továrna která se jmenovala Sazovna. V ní se spalovaly pneumatuiky a ze získaných sazí se vyráběly - pneumatiky. Kromě sazí "vyráběla" odporný mastný dým, o kterém nepochybuji, že byl značně karcinogenní. Vzduch byl zplodinami Sazovny zamořen hlavně v bezprostřednínm okolí - na Oderce a na Přednádraží  .
Haldy

Haldy

Haldy dolů Šverma a Odra
Lámal jsem si hlavu, ze kterého směru asi je ta fotka udělaná. Myslím že jsem na to přišel. Z kopce za Odrou, poblíž Hošťálkovic. (Nad cestou z Hošťálkovic do Lhotky). Vzadu napravo jsou vidět kolonijní domy. Za cestou s autobusy je už regulovaný tok Odry. Pokud se mýlím, opravte mně.
Milou zvláštností na Oderce byla úzkorozchodná trať, vlastně ani není možno říci úzkorozchodná, protože měla jen "důlní" rozměry. Trať vedla od jámy po pravém okraji silnice ke škole a u ní pak zahnula ostře doprava a pak zase doleva kolem olejnatého smrdutého potoka, kterému jsme říkali Petrolejka. Vláček tvořený řadou důlních vozíků s obsahem hlušiny táhla důlní diezlová mašinka. Cílovou stanicí bylo úpatí hald, kde se hlušina klopila do nádob lanovky a vytahovala se k vrcholu haldy. Mašinka pravidelně projížděla okrajem Oderky a já si nevzpomínám, že bychom my děti využívali možnost se povozit. Ale ruku do ohně bych za to nedal...
O haldách jsme se už zmínili. Kromě toho, že zde sbírali "uhlobaroni" kousky uhlí, dalo se zde najít ještě něco jiného: Překrásné otisky karbonských rostlin v kamenech. Spoustu jsem si jich nanosil domů. Sbírku jsem měl v nepoužívaném kurníku, do kterého jsem se protahoval otvorem pro slepice! Tenkrát jsem si nemyslil, že má sbírka je něco vzácného a tak, když jsme se z Oderky odstěhovali, nechal jsem ji svému osudu. Co bych za to dal, kdybych ji dnes měl!

Hřiště

Důležitým centrem sportovně laděných obyvatel Oderky bylo fotbalové hřiště. Cesta k němu vedla od školy přímo lesní cestou. Vstup na tuto cestu si nebylo možno s jiným cílem splést, neboť na jejím počátku byla slavobrána s nápisem Baník Odra Přívoz, což byl oficiální název oderského fotbalového klubu. Hřiště bylo na svou dobu naprosto skvělé. Kromě vlastní travnaté plochy zde byly opravdické divácké bariery. Na druhé straně hřiště byly šatny pro hráče a kuželna. Pamatováno bylo i na děti. Před vstupem na hřiště bylo pískoviště a kolotoč. Za našich dětských časů všechno to měl jako správce pod palcem pan Šumný. Někdy jsme mohli za odměnu pomáhat s lajnováním čar.
Staršího data bylo sokolské hřiště, bylo blíže k šachtě a menší. Předpokládám, že se zde dříve prezentovali hlavně Sokoli. Hřišti dominoval pavilónek pro hudbu. Toto hřiště sloužilo také k různým venkovním společenským akcím. Po únorovém převratu již ale komunistům přišli Sokoli jako málo revoluční a tak se tento krásný pavilonek měnil v sutiny a hřiště zarostlo.
Dalším pozoruhodným objektem bylo původní a i nejstarší oderácké hřiště. Za našeho dětství se ke sportování už neužívalo. Ale dětmi bylo využíváno intenzivně. V létě i v zimě.
Naše stránka o Oderce zdaleka není úplná. Každý, kdo zde žil má na ni specifické, osobní vzpomínky. Pokud i Vy, milý návštěvníku si pamatujete něco, co se vztahuje k Oderce, neváhejte a napište nám! Potěšíte nás fotografiemi i textem. Příspěvky můžete také zasílat na adresu: oderka@wgz.cz

 

Kontakt

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one